Historie

Nutno podotknout, že 15 března 2010 jsme oslavili už 21 let od vzniku oddílu!!!

Zde můžete zabrouzdat do časů dávno minulých


V článku, ktrý si zde můžete přečíst se vyskytují zajímavé úryvky z dnes již historických kronik!!!

Je tomu již velmi dávno co se začala psát historie našeho oddílu, tak dávno, že někteří dnešní členové nebyli tehdy o mnoho starší než toto vydání Půlnočníku, jiní tahali kačera a ti z nejstarších se těšili do školy.

Foto - Oddílovka v roce 1990
Oddílovka v roce 1990

Tehdy v těch dávných časech se sešli dva tehdy kluci (dnes již tatíci), kteří, jelikož každý z nich prošel chlapeckým oddílem, měli chuť vytvořit svůj vlastní. O potížích s tím spojených mnoho nevím. Vím jen toliko, že se jednou objevili u nás ve škole a povídali o výpravách do zapomenutých míst, o táborech v divočině, velkých dobrodružstvích jako vystřižených z knih pana Foglara. Protože jsme je mi kluci s touhou po dobrodružstvích v krvi měli řádně prostudované a též nám bylo jasné, že sedíc doma u televize těžko něco takového okusíme na vlastní kůži, obklopili jsme tedy Milana(jenž byl později přejmenován na Ampéra) a Tomáše (vám dobře známého Magiho) o přestávce na chodbě a podrobili je křížovému výslechu, co to vlastně je GINKGO (prý „to si hošánkové budete muset zjistit sami“), kam že to budeme jezdit na ty koně(přeci na Zmrzlík), co je to to NOVITAS MISERIA(to poznáte), ale hlavně kdy můžeme přijít?…

Datum první schůzky bylo stanoveno na středu 15.3.1989, sraz a zároveň i místo konání byl na školním hřišti ZŠ Sdružení (což je jedna taková základka na Pankráci, kde jsem prodělal devítiletý výcvik pro život), jelikož klubovna tehdy ještě nebyla. Ta přišla až o něco později. Byla velmi pěkná i se záchodem a sprchovým koutem, byla taky o kapánek větší nežli ta dnešní. Avšak nežli mohla býti uznána místem, kde se máme scházet, bylo třeba ji vyklidit, vydrátkovat parkety, natřít vše co se dalo, sehnat stoly, židle a další hromady věcí (jež dnes máme a všichni to považujeme za samozřejmost, ale tenkrát se jich zoufale nedostávalo) včetně stanů a celt, které šilo mnoho maminek mnoha členů a vůbec všichni známí i neznámí, kteří toho byli schopni. Též bylo třeba na něco z vybavení vydělat peníze, což se řešilo oddílovými brigádami typu sázení stromků či pasportizace (pro lidi neznalé věci je to takové rozměřování parků a parčíků na území Prahy). Zde je zkrácený zápis jedné takové akce:

Foto - 1991 Stará klubovna - okno
1991 Stará klubovna - okno

4.11.1989 PAS­PORTIZACE (1.brigáda)

„*Sešli jsme se v 8 hodin u klubovny. Během přemísťování na určené území nás Roup velice udivil myšlenkou, že státní podnik Armabeton prý dost často natáčí“kovbojky". S takovými a jinými moudrostmi nám cesta rychle ubíhala. Pomocí pásma a čtvrt metrových hřebíčků jsme si vždy naznačili pětimetrové úseky na některé ze stran území. A od této přímky pak po kolmicích měřili vzdálenosti jednotlivých stromků.

Pak jsme přešli na území mezi ulicemi Jeremenkovou a V rovinách, kde rostly samé nesmysly, několik století neupravované, takže měření bylo požitkem. Z této zahrady nás pak vyhnal až náhlý déšť, proto jsme zbytek doměřili už velmi rychle a pádili pod stříšku na autobusovou zastávku. Cestou domů jsme se ještě od Jirky dozvěděli zajímavou novinu. Na nádraží Holešovice se prý dostaneme z Mládežnické (dnes Pankráce) na Sokolovskou (Florenc), kde vystoupíme a ty zbývající dvě stanice metra pojedeme autobusem, který ovšem stejně nejede, protože je tam výkop, takže půjdeme raději pěšky. Velmi zajímavé, že?

Brigáda proběhla celkem úspěšně, až na slabou účast(3). Spočítali jsme, že za dnešní den jsme si vydělali asi tak na celou jednu oddílovou celtu. Sledoval a zapsal Tomáš*"

Foto - 1991 Výprava s Ampérem
1991 Výprava s Ampérem

Ale to už poněkud předbíhám. Tak tedy zpět.

Když byla klubovna jakš takš zařízená přišli i první výpravy do Prokopáku a na Sázavu, plné nových zajímavých her, jako pakárna, hututututu a mnoha dalších. Ale to už se blížilo vysvědčení a s ním i prázdniny a nultý tábor( nultý proto, že to nebyl takový tábor jako v dalších letech. Spíše taková 5-ti denní prázdninová výprava) do Machova na tábořiště, kde bylo nalezeno a vyrýžováno mnoho zlatých nugetů a při rozcvičkách vyběhnuto mnoho skokanských můstků.

Na podzim přišla sametová revoluce, která způsobila mnoho změn v naší vlasti, avšak ne tak už v našem oddíle. Dál se konaly schůzky a to krom oddílových už i družinové, neboť byly založeny klany Kamzíků, Pavouků a Krahujců (Jak je vidno, což se vám , tedy alespoň některým, může jevit podivné, nejsou zde uvedeny Veverky. Nejsou a ani nemohou být, jelikož zpočátku asi prvních šest let jsme byli pouze oddílem chlapeckým a děvčata mohla jen z povzdálí závidět). Dál se hrála spousta zajímavých her, plnily se nováčkovské zkoušky (mimochodem ty byly zpočátku o něco obsáhlejší, např o 1 km indiánského běhu či o poznávání stop). A na sklonku roku se započala i první celoroční etapová hra, v průběhu které spolu svedly družinky nejednu bitvu. A to, ač jsem to tu nechtěl nijak rozebírat, ne vždy spravedlivě posouzenou:

Foto - 1990 První tábor
1990 První tábor

„To bylo jednou takhle na konci prvního tábora, tehdy na nás (na Pavouky) v závěrečné etapě, kterou jsme jen tak mimochodem měli jasně vyhranou, spáchali ti plantážníci od Krahujců pěknej podraz. Spojili se tehdy (což bylo mimo meze pravidel) s chudákem jedním posledním Kamzíkem, kterého pouze využili k tomu, aby nás zničil a pak ho odkopli jako prašivého psa. My jelikož jsme dobráci od přírody , jak už to tak v rodě Pavouků je po desetiletí, jsme se ho ujali. A za tento šlechetný čin jsme pak byli vedením nazváni Pavzíky či Kampouky. Ale to, že jsme nebyli první kdo se spojil, a tím nám vyfoukl vítězství, to už nikoho nezajímalo. Není se tedy co divit, když už z nás udělali naprosté hlupáky, že jsme se také jako hlupáci zachovali a cestou do tábora se ztratili, museli hledat pomoc u světýlka, které bylo hospodou. A nakonec se nechali odvézt do tábora okrovým embéčkem.“

Foto - 1991 Superstan
1991 Superstan

Tento 1. Tábor byl ovšem zajímavý i v mnoha jiných ohledech. Například se nám nezdařilo sehnat jedinou krajinku, a tak se vše od kuchyně po podsady muselo vyrábět z kulatin přitažených z lesa (a bylo jich požehnaně). To, že jsme z toho měli těžká spaní, ukazuje tento výňatek z Taťkova zápisu:„V noci se Pišťouřík dostal do předsíně stanu způsobem, který sám nedovedl vysvětlit, ale místo aby si lehl zpět do stanu, lehl si mezi celtu a tropiko.Po snídani jsme se dali znovu do práce, sekali jsme, klestili a stavěli podsady.“ (Mimochodem tento zde zmiňovaný Pišťouřík vyřkl o rok později ze spaní i větu, která se stala naším oddílovým pokřikem:„Kopřivy, kopřivy, tvaroh pomóc.“)

Také nám později chycený a ztrestaný rebel ukradl vlajku a dokonce i kroniku. Pak jeden z vedoucích spadl ze skály a my, hrdinové, ho zachránili. A v neposlední řadě náš tábor navštívila i Paličova dcera.

Foto - 1991 Pišťouřík
1991 Pišťouřík

Zde se končí první období v historii našeho oddílu, období začátků. Po něm už přichází další nábory, které přilákali do oddílu taková individua, jako je třeba Bobr, Glum, Eman či Bob (tehdy zvaný Žužu).

V pozdějších letech se také přihodilo několiko zásadních událostí, které měli zásadní vliv na chod našeho společenství. Tak například díky restitucím jsme byli vyhozeni panem restituentem z naší překrásné klubovny v Hanusově ulici na Pankráci, což přineslo mnoho starostí se sháněním nové. Místem kde by se měla nacházet byly určeny Malešice a tak se stalo, že byla z několika možností vybrána malá místnost Nad úžlabinou. A v ní jsme až do dnes. Též se nám stalo a to zhruba tak mezi obdobími perm a neogén, že jeden velice nezodpovědný nečlen měl zapsat do kroniky generálku Wozeyk rallye a jelikož zřejmě zapomněl psát nebo snad ztratil tužku, ukrýval kroniku u sebe doma po mnoho měsíců. A když jsme od něj kroniku nakonec dostali, zápis v ní stále scházel. Toto je opis spravedlivého hněvu sneseného na hlavu toho břídila:

"Bylo nebylo dávno tomu…...

…dávno tomu, co jeden z největších plantážníků, který se kdy ve světě vyskytoval, zavítal do našeho přeslavného oddílu Ginkgo a získal do svých pařátů naši kroniku. Jméno jeho bylo Mapy a jeho tvář zjizvená se drze vysmívala všem ochráncům našeho pořádku.„Co že byste chtěli? Kroniku? Stan?“ (ten měl také zapůjčený jako ostatně i čínu a pilu.)„Chachá, chichí, jó, možná, že příští týden. Jéžišmarjinká, já na to nějak, to víte chlapci, asi zase malinko pozapomněl! Tak zase příště!!“ Přes dva měsíce trvala tato drzá hra a v kronice bylo za tuto dobu zapsáno čím dál méně akcí. Až konečně jednou přišla nejvyšší moc oddílu Ginkgo, s ní zákon a opovážlivec byl krutě ztrestán. A to tato parodie na člověka ještě měla v sobě do té míry opovážlivosti, že se nejdříve pokusila vše obrátit toliko v pouhý žert a když byla přívalem těch nejslušnějších nadávek zpražena jako kukuřice na kozím plácku, jala se ještě škemrati o účast na letošním táboře. Zákony jsou však tvrdé a spravedlnost má paži pevnou – absolutní nemilost na věčné časy a nikdy jinak! Bez Mapyho ke světlejším zítřkům oddílu Ginkgo!!! Budiž jeho případ tím největším varováním pro všechny ostatní gambuzíny, kteří by ho kdy chtěli následovat do věčných plantáží!!! Nechť předchozí strany zůstanou vždy volné v upomínku na největší hambu našeho oddílu!!! Howgh."

Foto - 1994 Výprava na Mácháč
1994 Výprava na Mácháč

Přihodilo se též několik táborů, na kterých jsme pokaždé zavítali do nějaké zvláštní doby či jiného světa. Ať už je to čas, kdy nebyli na této zemi sebezvanými vládci lidé, ale pouze se v podobě PITHECANTHROPŮ snažili ubránit nebezpečím a neumřít při tom hlady, časy potulných rytířů a vznešených králů. Do krajů severoamerických stepí plných bizonů a indiánských válečníků. A v neposlední řadě i do Tolkienovy STŘEDOZEMĚ mezi sličné elfy, vousaté trpaslíky, bezstarostné hobity a hraničáře mnoha znalostí. Na těchto cestách jsme zažili mnoho a mnoho zajímavých příhod, rozluštili mnoho záhad a nalezli mnoho pokladů. Ne všichni to však přežili ve zdraví a někteří vůbec ne (tedy mám na mysli případy nenadálých odjezdů domů, ať už vlakem nebo Tatrou 603). Nechť vám tyto události přiblíží těchto pár zajímavých zápisů do kroniky.

3tí tábor POWER INDIA0N.

„ROZKAZ DNE“ Máme dost jídla a proto pouštíme z dlouhé chvíle rozličné konzervy a kečupy po vodě. Když si takto vynahrajem, na rozkaz vedení tyto předměty hledáme a z radosti, že nic nemůžeme najít skáčeme do potoka (viz Chroust). Dopoledne stavíme přehradu, abychom se večer podívali jek se protrhne. Někteří jedinci mají zřejmě dost krve a na důkaz toho se vždy aspoň 5krát denně říznou (viz Chroust). Máme dost peněz usoudili vedoucí a proto poslali Bobra s 600Kč na nákup, ale co to peníze se ztratili a je jich málo, proto se opět naleznou. Toť opis rozkazu dne stvořeného Emanem a Chróstalem k povedeným událostem ,které nás potkali v průběhu našeho 3.tábora, tedy konkrétně k povodni, která nás postihla stejně jako rok před tím a odplavila většinu našich zakonzervovaných zásob. A jelikož se nám nechtělo zemřít od hladu, museli jsme hledati. O tom, že hledání bylo skutečně poctivé svědčí i to, že mezi nalezenými potravinami bylo i nemálo od loňska.

4.tábor, tábor DEŠTĚ (UTULIEN AURE)

Příběh jednoho velice dobře zvládnutého výsadku.„Když jsme prozřeli, stáli jsme s Emanem na kopečku. Mydla a Magi nám vzali věci, jen trenky nám zůstali. Náš úkol je jasný, dostat se do 10té hodiny večerní do tábora (až příští den). Tak jsme šli a šli, až jsme došli do městečka. Kačenka:“Émo, co znamená TUS 58 16 na značce auta?" Eman:„Ha ha ha“ smál se"to bude Trutnov nebo Turnov chi chi che che!" A tak jsme došli k mapě, která visela u rozcestníku. Tak ji čteme: Pec pod Sněžkou, Krkonoše ha ha. Cože Krkonoše!! A opravdu je to tak. Rozhodli jsme se, že půjdeme do Trutnova. Když jsme tam dorazili (asi 12 km), vydali jsme se po nefrekventované silnici do Adršpachu (25 km). Poté jsme přemýšleli jestli přespíme na nádraží nebo pod třešní. Kde jsme spali? To byste nevěřili, v Machově, protože v Adršpachu jsme pomohli jistému člověku naložit auto a on nás odvezl až do Police nad Metují. Poté jsme přes Bělý došli až do Machova. Pak jsme u paní poprosili o nocleh a na oplátku jí ráno pomůžeme. Na (?) večeře: topinky se sýrem a vajíčkem snídaně: rohlíky s máslem a medem co hrdlo ráčí oběd: polévka a zajíc s knedlíkem a zelím večeře: houska se salámem a sýrem A to nepočítám svačinu cuc na kládě a špagety s něčim, které jsme společně s polévkou přinesli ochutnat Mydle a Magimu. Tímto končí příběh Émi a Kačenky z dalekých Krkonoš."

Foto - 1994 Karanténa
1994 Karanténa

5.tábor, tábor MUCH (AURE ENTULUVA)

Eman, 12tý den: „etapa se udála ve znamení léčení vlastních zranění. Z počátku měli pavouci převahu, ale jen do té doby, kdy vešel na scénu Bob zvaný OTRAVA PUČMELOUN a score se opovážlivě změnilo.“ Hejkal den 14tý: „Na nástupu jsem se ještě v rozespalosti rozhodl společně s Bobrem a Davidem plnit Tři orlí pera. A proto si nemohu vzpomenout co bylo k jídlu. Nicméně po snídani se hrál football, při kterém se Bobrovi podařilo ze sebe vydat jakýsi pazvuk, který pohřbil všechny jeho naděje na splnění per. Na svou obhajobu Bobr uvedl: "Sup specie alternaris – měřeno věčností ze mě chtěli lézti rychle slova, která se nedala v té chvíli pozastavit. Svým soustředěním na mlčení jsem právě zabránil těmto slovům neutrálním výplodem svého organismu, hlukem (nevím). Z cesty našeho osudu se nedá sejít, můžeme jen kličkovat. Ať tedy rozhodne za mě něco nebo někdo jiný, prosím. Tak to tedy vidím, avšak nevím. Bobr“ David také promluvil, ale nehájil se.

Odpoledne po drobném krupobití jsme se vydali připravovat další etapu. Obě družinky se však rozhodli, že chodit na etapy je úplná přihlouplost, a že bude lepší, když nás nechají řádně promoknout a promrznout a zůstanou na Vylomeném zubu, ale ne moc dlouho, aby náhodou nezmokli. A aby toho nebylo málo, tak jsem musel taky promluvit. Bobrovi otázky typu:„Hejkale, jsou tam?“ nic"No tak jsou?!" nic"Tak Hejkale, jsou?!" mě dovedli k naprostému nekontrolování se.(málem jsem si hlavu ukroutil) A tak jsem po jedné takovéto otázce řekl:„Jo!“

A do třetice Bobrův 15tý den: „Kluci vstávejte rychle za chvíli nám jede autobus!“ ozvalo se najednou v mém snu. Po chvilce přemýšlení vylezu před stan a co nevidím, každý někam pospíchá, ukládá si rychle nějaké jídlo do svých batohů, no zkrátka všeobecná panika. Ampér počítá do třinácti a všechno začíná. Uháníme do Machova na autobusovou zastávku, tak rychle, že někteří handicapovaní jedinci s kratšíma nohama museli celou cestu běžet, abychom poté čuměli asi půl hodiny na náměstí do dlažebních kostek. Po již zmiňovaném čase se k nám dokulhal náš čtyřicetisedadlový kamarád, do kterého jsme se všichni nasoukali. Ještě jsme přestoupili do vlaku a pak už nás uvítala vstupní brána do Adršpašských skal. Po cestě nás potkali nemalé útrapy, můžu uvést např. rozhovor se strážcem CHKO.

My: „Prosím vás mohli bychom?“
CHKO: „Ukažte mi vstupenky!“
My: „Jenom se chceme zeptat, jestli.“
CHKO: „Kontrola vstupenek!!“
My: „Můžeme, prosím vás.“
CHKO: „Povídal jsem, že chci vidět vstupenky!!!“

Foto - 1995 Výletníci - němý, slepý a hluchý
1995 Výletníci - němý, slepý a hluchý

Neméně zajímavý je též papírek vlepený k 18tému dnu tohoto tábora, na němž je postěžování si roverů k jejich táborové situaci nazvané:

Řev málomocných! Je zvláštní poslouchat spory mezi rovery a vedením. Například máme tu pana Štrůdla. Neustále brečí, že je nevyspalý, ale vzpomeňte na nás. Ráno v sedum vstáváme. Od rána se připravují etapy, odpoledne mrzneme ve skalách, pak máme poradu do jedné v noci, a tak to jde den za dnem. Vedení se to mluví oni nehlídají a ještě se jim zdá, že držíme málo hlídek. Náš Štrůdl si na hlídce čtyřikrát usne a dvě za něj odhlídáme, a on je ospalý. atd.

Dál už je to fakt divný.

A zde už se dostáváme do časů, které jsou některým z vás již dobře známé a tak se o nich nebudu příliš rozepisovat. Ale kdyby vás náhodou zajímalo co se v těch letech přihodilo, nemiřte své dotazy na mne, využijte třeba již zmiňovaného pana Štrůdla či současné roverstvo (aby bylo jasno, toto dnešní roverstvo nemá nic společného s roverstvem o němž se mluvilo o pár řádek výš. Všichni tři byli tehdy malými členy, kteří se na etapách zapomínali ve skalách, nevěda kudyma jít a pak ráno zjišťovali, že spali skoro na značce.) Na závěr uvádím už pouze jeden zápis z poslední doby, tedy přesněji řečeno z poslední podzimní výpravy, který se zdá býti docela zdařilým anebo alespoň úsměvným.

Foto - 1998 Hugo - skřet
1998 Hugo - skřet

3. den výpravy do Údolí u Lokte nad Ohří

„Ráno jsme se vzbudili kolem 8. hodiny a s napětím sledovali, jak službě dopadne rozdělávání ohně. Vzhledem k tomu, že jim to nešlo, musel pomoci Hejkal. A i tak jim to nakonec skoro vyhaslo. Když služba povedeně rozdělala oheň, pustila se do vaření čokoládového poriče. Když ho dovařila, tak to vypadalo, že je ho málo, ale jak se říká:“Zdání klame", a tak například já jsem s tím měl plnou pusu a ruce práce.Když někteří z nás započali mytí ešusů, začala služba rozdělovat jídlo. Na seznamu bylo: sardinky, sýr, jabko (nejsme kanibalové), 3 plátky chleba a tím to haslo ohledně potravin. Pak jsme ještě navíc vyfasovali 3 papírové míčky. Už jsme byli rozhodnuti vyrazit, když služba, nyní rozpolcená na dvě poloviny (1. půlka- čaj bude, 2. půlka- čaj nebude), oznámila, že čaj asi možná bude. A tak jsme si řekli, že je lepší hrozné počasí a horký čaj, než krásný den na suchu. A tak jsme čekali, až jsme se dočkali. Čaj byl. Ale byl nic moc. A tak jsme si ho rozlili a vydali se roztroušeným husím pochodem na cestu. Sotva jsme se vydrápali na opačný kopec než včera, už začala"padat voda". A tak jsme si cvrnkli"služebním čajem". Než jsme dopili, Hejkal vyrazil dolů pro Elvíru. Když se vrátil objevila se i ona. A tak jsme pochodovali přes rozsáhlé pole a pak městečkem a hráli hru, jejíž jméno si nepamatuju, ale spočívalo to v tom, že se zadalo nějaké slovo (např. velkapr), vzalo se z toho nejdelší smysluplné slovo (kapr) a nahradilo se synonymem (ryba). A tak nám vyšlo nějaké slovo (velryba). S touto hrou na rtech a s velmi ošklivým počasím jsme došli do malého lesíku, kde jsme se rozhodli na chvíli schovat a nasvačit se. Náš záměr bohužel nevyšel, protože občas padali tzv.„kapky pleskanice“, které se těžce dobývali hustými korunami smrků. Kdo posvačil dostal úkol udělat 20 dřepů a hned po tom 10 dřepů. Kdo to udělal rychle dostal vynikající, nekalorickou, vitamínovou, jahodovou, vyživující mysli tyčinku. A ti, kdož to udělali pomalu dostali nechutnou, čokoládovou, silně kalorickou tyčinku, která byla jinak docela dobrá. Mezi takové vysloužilce patřil třeba i Míňa. A pak se drobně rozpršelo. A náhle, jako temná příšera z hlubin se vynořil vlk. Asi tak vysoký 2m, široký 1m, ohon 0,5m a zuby 0,2m. A hnal se přímo na mě. Já jsem se mu postavil tváří hubě, s nožem a chlebem se sýrem v ruce. Doběhl ke mně a zuřivě zaštěkal:„WHOOW, WHOOW, WHOOW !!!“. Ale já jsem se ani nepohnul a tak domnělý vlk (pes haski) počal pendlovati mezi stromy. Pak opět několikrát štěknul a zmizel v dáli. Pak jsme vyrazili dál za hustého deště. Pak jsme promočení na kost dorazili do Horního Slavkova, kde nám ujel autobus, a tak s přimrzlým úsměvem na rtech jsme vyčkali na další. Doma jsme se všichni svlékli a zalezli do spacáků. Večeře byli párky. Pak byla bojovka. Museli jsme jít po kolejích přes dva tunely. V druhém tam byla zpráva a Magi. Pak jsme šli domů, kde nás čekala příjemně vytopená chatrč. A tak jsme ulehli a Magi nám zahrál a zazpíval jemnou, delikátní a velice povzbuzující píseň na dobrou noc.
Upozornění: Na počátku druhého tunelu je díra, ve které jsem si málem zlomil nohu."

Hejkal.

Související články