Tábor dvou her 2005
Čaroškamny pohledem Evžena Jitrničky
&
Holubinky očima Lucky Nejedlé
Na úvod dovolte, abych se vám, kteří mě neznáte, představil. Jmenuji se Evžen Jitrnička a jsem profesorem Školy čar a kouzel v Čaroškamnách, kde vyučuji předmět obrany proti černé magii. Letošní školní rok byl pro naši školu poněkud zvláštní. Ve světě se opět objevili Smrtijedi, probral se jeden z jejich kapitánů, velký Rudamor a propukla tak nová válka Dobra a Zla. A aby toho nebylo málo, tak i letošní žactvo bylo dosti zvláštní. Občas si dělalo co chtělo, ne vždy uposlechlo rozhodnutí profesorů i ředitele Bumbála. Dokonce kolegu Vodičku obvinili ze spolčení s černokněžníky a korunu všemu žáci nasadili, když si vymýšleli o cestování časem. No, ale vlastně díky tomu všemu, tedy zdravé drzosti, důvtipu a odvaze našich žáků, tu ještě jsem a mohu vám vylíčit, co že se nám to v Čaroškamnách vlastně všechno událo během našeho letního soustředění v Údolí děsu pod Vylomeným zubem.
Na úvod stavby, hned při vykládání věcí, nám trochu zapršelo, a to jsme ještě netušili, že to je jen trénink na aprílové deštíky, se kterými jsme se přes tábor potkávali docela často. Na stavbě nás bylo přehršel a to se to pak staví! Vytyčení stanů tábora bylo letos delikátní záležitostí. Oproti tradiční podkově totiž stany stály ve dvouřadé mírně zvlněné linii. Některým to možná nedalo spát, proč že jsou ty stany ve dvou řadách? První týden trochu propršel a potvrdilo se, že déšť je dobrým indikátorem odolnosti a dokáže docela ovlivňovat náladu ve svém okolí. Každopádně žáci začali plnit závěrečné zkoušky, nečekaně se setkali tváří tvář s Rudamorem, seznámili se s lesním lidem, věštili z ruky, míchali potřebné lektvary a učili se nezbytným znalostem k jednotlivým kouzlům, jako např. ke svazovacímu kouzlu uzlům, a správným kouzelným formulím. Kromě toho všeho jsme si ještě někteří pár dní proleželi a prozvraceli a řeknu vám, že suchá dietní rýže, je fakt wopruz. Dokonce se k nám přijela podívat i mudlovská kontrola z hygieny a k našemu potěšení náš tábor zhodnotila, až na popisky u prkýnek na krájení, jako splňující podmínky a vyhovující. Možná i díky tomuto krátkodobému oslabení našeho zdraví Smrtijedi nabrali sil a k naší lítosti zabili profesory Stínoškvára a Zeměroha při jejich důležitém poslání. Žáci jim na pomoc přišli pozdě. Ze strachu o žactvo jsme se rozhodli využít kouzelnické vesničky Holubinky a žáky zde ukryli. Co se tam dělo vím jen z doslechu od tamního pana radního Nejedlého, a tak jsem raději požádal jednu tamní obyvatelku, Lucku Sedmerákovou, tedy dnes už vlastně Nejedlou, aby nám devítidenní dění v Holubinkách přiblížila:
"Tak jsme se konečně dočkali! Všichni řádně oděni v sezónní oblek jsme se vypravili do kouzelnické vesničky Holubinky. Hned po příchodu jsme si všimli krásného obecního kůlu, Pohostinství u Pomerančového hřiba a spousty dalších cedulek a konečně i samotných obydlí v ulicích Dolní a Horní a taky Slepičárny a Kurníku. Největším přivítáním pro nás však byli všichni členové obecní rady, kterým to více než slušelo. Ve vesničce bylo tuto sezónu 6 rodin. Rodina Pravákových (starostovic) a dále 5 nově vzniklých rodin: Červánkovi, Mušižluťáskovi, Houbovlesovi, Žralounovi a Sedmerákovi (kdo patří do jaké rodiny bylo krásně poznat podle slušivých čepiček).
Nové rodinky spolu soutěžili v legendárním holubinkovském sběru hub a proto si každá rodinka hned vytvořila svou vlastní zahrádku na nasbírané houby a vymyslela si posvátnou ódu, kterou zpívala vždy, když nově nalezenou houbu sázela do zahrádky. Každý den začínal pozdravením kašpárků na obecním kůlu a protažením svých těl pod vedením pana starosty. Následovaly zajímavé etapy, za které jsme podle umístění získávali určitý počet písmenek a s jejich pomocí jsme luštili výskyt a názvy jednotlivých hub. Všechny hry byly moc zajímavé už jen tím, že každá byla zaměřená na něco jiného. A bylo to třeba Holube nezlob se!, které záviselo opravdu jen a jen na štěstí, kdy se i konečné pořadí losovalo nebo hra Vopepři ho!, při které se běhalo po různě obodovaných disciplínách a každá rodina plnila vždy úkol zadaný jinou rodinou a sama dávala úkol rodině jiné. Neméně zábavné bylo i Technikus mykus, při kterém jsme sušili houby, lyžovali v pěti na jedněch lyžích, přecházeli bažiny a přemisťovali pařeniště. Dokonale jsme se pobavili při lovení prasat, kdy si každá rodina vyrobila klec pro svého vlastního divočáka a nutno podotknout, že někomu to v kleci opravdu slušelo a chrochtání bylo více než skutečné. Také jsme šli po stopách slavného rodáka Josefa Kozáka a vytvořili si fotoseriál o naší rodinné historii – každá rodina je opravdu něčím zvláštní… Velkou zajímavostí, tak trochu mimo holubinkovské dění, byla určitě přednáška od pečovatelky o hendikepované živočichy paní Malátkové z České Třebové. Vyslechli jsme přednášku o sovách, přičemž tři jsme měli možno shlédnout živé.
Vyvrcholením celého pobytu byl den poslední. Začal hrou kdo je kdo (kdy každý mimo obecní radu byl někdo jiný) a obecní rada prohlásila, že jsme dostatečně vyspělí na to, abychom se oženili či vdaly. Páry se upsaly na Svatební listinu a když skončila hra bylo vše jasné – večer bude velká svatba. Ten den však ještě vrcholil sběr hub, a tak se na svatby skoro zapomnělo. Když byla houbosběračská sezóna definitivně ukončena, došlo ke skandálnímu odhalení! V každé houbě se po vyvrtání ukrýval malý červ, čímž se absolutně popřelo heslo Mušižluťásků ,,ve zdravé houbě žádný červ". Ve zdravé houbě totiž nesmí chybět zdravý červ! No a pak přišel večer a nastal čas svateb. Všechny páry se seřadili před obecním kůlem a za hry vánočních koled a tance pana starosty byli všichni oddáni knězem Lysohlávkem. Nezůstalo jediné svobodné dívky! Následoval novomanželský tanec, při kterém se všichni opravdu vyblbli. Ještě ten večer se vyhodnotila celá úspěšná sezóna a dopadla takto: o 6 hub „zakopli“ Žralounovi, 8 hub nalezli Červánkovi, po 9 houbách nasbírali Houbovlesovi a Mušižluťáskovi, kteří však měli více hub z písmenek (houby občas rostly i náhodně) a nejlepšími houbaři se letos stali Sedmerákovi s 10 houbami a tedy houbosběračským lístkem první třídy. Málem bych zapomněla ještě na jednu zvláštní holubinkovskou zvyklost. Každý večer se obětovala jedna oběť bohu Podhoubímovi. Vylosovaný člověk musel za doprovodu členů své rodiny odejít do lesa a tam v houpací síti přečkat celou dlouhou noc.
No, byl to vydařený týden, při kterém jsme se opravdu hodně nasmáli a myslím, že na ,,Dobrý den, kašpárci" a ,,Dobrou noc, kašpárci" budeme všichni ještě dlouho vzpomínat. Já osobně jsem si ten týden opravdu užila! Doufám, že ostatní také!"
Po odchodu z Holubinek čekal žáky šok v podobě vítězství Smrtijedů. Profesoři statečně padli v boji a škola byla pobořena. A to vše protože Rudamor získal Tichou Nicotu. Konec? Kdepak! Žáci vzali osud do svých rukou a Smrtijedům sebrali časoprostorovač, vrátili se v čase, zachránili profesory Stínoškvára a Zeměroha a pomohli tak splnit jejich poslání, čímž zachránili celou školu. A poslední týden se jelo dál. Skutečné věštění z křišťálové koule, slanění do jeskynní školy koleje Stínoplazu, hraní famfrpálu a též se uskutečnila jedna hra pro starší a pokročilé. Nakonec se podařilo i přes menší bloudění oslabit Rudamora Patronovým kouzlem a získat Tichou Nicotu. Vyvstává jen otázka co s ní? Jisté je jen to, že Nicota je stále stejně Tichá a čeká na rozluštění svého tajemství. Možná se to dozvíme již během nadcházejícího školního roku.
Poslední večer patřil závěrečnému slavnostnímu ohni a nejrůznějšímu vyhlašování a odměňování. Nořík splnil zkoušku Tří orlích per. Bohužel nám zatím nikdo další nesplnil Nováčkovské nebo Tábornické zkoušky a tak nám nepřibyli ani žádní řádní členové ani další táborníci s velkým T. Snad na podzim. Tradiční předávání diplomů bylo nejvypečenější za poslední roky, každý zkrátka zanechal viditelnou stopu a každý si taky odvezl svou porci zážitků a příhod. Žákům byla předána vysvědčení a koleji Krvebělu, tedy družině Veverek, trofejová kouzelná hůlka za prvenství ve školním fazolovém poháru.
Druhý skončil Rudožár (Pavouci), třetí Žabokrk (Krahujci) a čtvrtý Stínoplaz (opět se nedostavili). Bourání se naštěstí obešlo bez deště, byť to na něj celé dopoledne vypadalo a kácení stožáru ukázalo, že nástupová sekera je opravdu zralá na archiv, podobně jako státní vlajka, která po dlouhých 16 letech bude vyměněna za novou. Už by stačilo jen napsat, že cesta domů probíhala hladce a bez toho, že by se něco přihodilo. Nic méně vždy je výjimka potvrzující pravidlo a tou jsme tentokrát byli já, pan kolega Čejč a moje bota. Nicméně drobná cyklistická epizoda nám náladu nemohla zkazit, protože jsme se prostě vraceli z báječných třech týdnů strávených s přáteli a kamarády v přírodě!