Fatry Fotr

ANEB PROČ BYCHOM SE NEUPOTILI

V srpnu 2003 za účasti Míni Vtipálka, Féfy Vimpyho, Norika Krabičky, Pecky Sespoustoudiv­nýchjmen, Noříka Močíka a Síry Špeka.

V pátek ráno jsme uskutečnili poslední válečnou poradu co, kdy, kde a kolik (Norik s Noříkem přišli v oblecích). A tak již nic nebránilo, abychom se sešli v půl jedenácté večer na Hlavním nádraží. Vlak, ve kterém jsme díky Míňovu triku měli 8 místenek, nás za necelých 8 hodin dopravil do Žiliny.

Zde jsme nakoupili četné zásoby na příští 4 dny a v autobuse, kde Síra usnul a trochu slintal, jsme se přesunuli do Terchové, rodného města slovenské legendy jménem Jánošík. Prohlédli jsme si jeho pomník a jali se pokořit první vrchol Boboty (1085 m. n. m.). Nejdříve jsme mírně stoupali Tiesňavami, kolem krásného, čistého a divokého horského potoka. Plavali v něm pstruzi a my měli chuť se vykoupat. Místo toho nás ale čekal výstup – nastoupání přes 500 výškových metrů. Pokamenité pěšině to klouzalo, občas jsme se přidržovali řetězů, byli jsme nevyspalí a velké vedro také dělá svoje. Nahoře si kluci sundali propocená trička a já jim moc záviděla. Výhled nám byl sladkou odměnou. Přemohla nás však únava, a tak jsme kousek dál složili batohy, posvačili a tvrdě usnuli. Síra byl nejspíš i trochu náměsíčný, protože se probudil asi 150 m od nás s ruličkou toaleťáku a nic si nepamatoval. Sestoupili jsme do sedla Vrchpodžiar a po modré se vydali krásným úsekem Hornich Dier. Cesta vedla podél, v a nad potokem, člověk pomocí řetězů, žebříků a mostů zdolával skalky.

V sedle Medzirozsutce jsme si pod smrkem nechali batohy a vystoupali na Malý Rozsutec (1343,5). Na vrcholu jsem byla první. Byl odsud podle mě nejkrásnější výhled na impozantní Velký Rozsutec a do širého kraje. Batohy jsme našli v pořádku. Čekal nás hodinový, upocený výstup na Velký Rotsutec (1609,7) – vrch pro pravé turisty. Zdolali jsme ho. První Norik asi z 20-ti minutovým náskokem. Když jsme se dostatečně pokochali, slezli jsme a v kopci si ustlali pod širákem. K mému zděšení jsme povečeřeli chléb se špekem a cibulí a ulehli.

V neděli jsme posnídali poridge (Nořík snědl rozinku!) a vystoupali na Stoh (1607,4). Cestou na Poludňový grúň jsme se občerstvili malinami a vrcholovou červenou pokračovali na Chleb (1645,6), kde jsme pokořili nejvyšší vrchol Malé Fatry – Velký Kriváň v nadmořské výšce 1708,7 m. Nahoře byl první Féfa. Odměnou nám byly Norikovy korbáčky a miniklobásky. V. Kriváň byl přeplněn turisty, a tak jsme sešli do údolí a doplnili vodu. Neměli jme náladu hledat rovné místo někde v kosodřevině, a tak jsme se utábořili hnedle vedle modré turistické. Postavili jsme stan a vypnuli na něj 3 plastany. Uvařili jsme. V tom přišel lesník se psem a puškou. Trochu nám domluvil a doporučil ráno vyjít brzy. Slíbili jsme. Pak jsme si zahráli kostky a spát.

V pondělí ráno při snídani se vyloupl další polesný. Byl trochu ostřejšího charakteru – máme se prý sbalit a vypadnout. Pod jeho dohledem z dalekohledu na kopci jsme to bleskurychle učinili. Vystoupali jsme opět k pramenu, kde jsme se osvěžili. Na Malém Kriváni (1670,9), byl první Síra a dokonce vylezl na betonový sloup, Norik na svém pekelném digitálním foťáku natočil letce v akci a všichni posvačili špek. Cestou na sedlo Priehyb se Féfa snažil vyfotit zvonek, ale nedařilo se. Na Suchém (1468) jsme se zapsali do vrcholové knížky. Pak nás čekalo nejhorší klesání na 564 m. Stihli jsme se osvěžit v chatě a ztratit na Plešelu. Noříkovi tekla krev z nosu a mě bylo špatně. Cílem byl starý hrad – zřícenina, kam jsme na konec dorazili a přenocovali zde. Před večeří jsme se ještě vykoupali ve Váhu – mimo Féfy, který hlídal věci.

V úterý jsme očistu podnikli všichni a posnídali chléb s povidly. Následně jsme se přesunuli do Strečna, kde jsme přesnídali 3 rohlíky a nízkotučné mléko. Na poslední chvíli koupil Míňa lístky a jeli jsme do Vrútek vlakem. Pak autobusem do Martina, kde jsme udělali další velký nákup, hlavně klobás a špeku. Dalším autobusem do Blatnice. V cukrárně jsme si dali zmrzlinu a Norik, Nořík a Síra mi brali Delisu. Blatnickou dolinou jsme se vydali do seníku – nocležiště. Nemilé překvapení – byl obsazen patnáctičlennou skupinou z Prahy. Kousek jsme se vrátili a ubytovali se v jiném. Opekli jsme si klobásy a večer jsme si povídali o svých prohřešcích v oddíle.

20. srpna byla středa. Vstávali jsme od 6:00 do 8:00. Snídali jsme puding a v nové nemoci Kopcovice jsme zdolali Smrchov (1441,1), raději jsme se nenapili u Královi studny a odpočali jsme si až na Krížné u vojenského objektu. Po Velkofatranské magistrále jsme zdolali i nejvyšší Ostredok (1592). U salaše Norik natočil kravičky a jejich zvonečky a ještě jsme zvládli i Ploskou (1532,1). Vyspali jsme se kdesi pod Čiernym kameňom.

Čtvrteční ráno vyplnilo čtení o ztracení v horách z knížky Proč bychom se nepotili od Zdeňka Šmída. I my jsme nešli asi 15 minut po značce – krátili jsme. Bohužel jsme se ale neztratili. Jen jsme viděli 2 bači – pankáče. Z jižního Rakytovského sedla Močík a Síra Špek vyrazili asi o 35 min napřed. Místo 45 minut v těchto časech – Féfa 17, já a Norik 24, Míňa 23 min. Močík a Síra Špek ho zdolali asi za 32 min a vrcholu dosáhli jako první. Zapsali jsme se do vrcholové knihy a utíkali před přeháňkou do chaty Smrekovice. Po zásluze jsme se osvěžili a následně jsme začali hledat ubytování. Nakonec – a nebylo to lehké – jsme našli parádní prázdnou Polovnickou chatu Handžabík. Večer jsme strávili s rizotem, čtením a preclíky.

Páteční ráno zpříjemnil borůvkový poridge. Dnes byla naším cílem Šiprúň, na kterou jsem vylezla jen já, Norik a Míňa. Hlavní náplň dne tvořila folklórní vesnice Vlkolínec, zařazená do UNESCO. Prohlédli jsme si dřevěné roubené domy a vyslechli dlouhé povídání od místního dědy, který byl na vojně v Praze. Mimo jiné nám vyprávěl pověst o nedalekém místě zvaném Kolkáreň. To panstvo z Lubochně hrálo kuželky, ale dělalo si je z malých chlapců. Jánošík chlapce odvedl a panstvo dostalo co proto. Po rozpravě byl již čas najít místo na spaní – měli jsme spát v senících, ale ty byly v tak mizerném stavu, že jsme uvařili a za přeháňky prchli na zastávku autobusu. Na dobrou noc jsme dočetli knížku.

Předposlední den jsme si prohlédli Rožumberok a dali si pořádnou večeři v restauraci s hezkou obsluhou. K deváté večerní jsme nasedli do vlaku. Zvolali jsme HORÁM ZDAR a po poloprospaném čase jsme vystoupili na nádraží a domů.

Doufám, že Vás neodradí trochu potu a převýšení slovenské krajiny. Příští rok zase zažijeme zábavu a vzrušení z výhledů.

Pecka