Putování po Bulharském Pirinu
25.2. – 3.3.2008 se osmičlenná expedice vydala na putování po bulharském Pirinu. Výpravy se zúčastnili: Bidlík, Hejkal, Sysel, Kozobák a čtyři další Bidlíkovi kamarádi.
A pokud se vám budou tyhle fotky líbit, tak vám nabídnu odkaz na Bidlíkovy cestovatelské stránky. Pokud budete mít štěstí, tak možná tam najdete pozvánku na nějaké Bidlíkovo cestovatelské promítání.
Staroušovské hory - Pirin - březen 2008
Po příjezdu na letiště ve Vídni. V půl čtvrté ráno se zde dá i zaparkovat.
Hala hlavního nádraží v Sofii.
Po jízdě autem, letu letadlem a přesunu vlakem už nás čekala jen jízda autobusem.
A nakonec lanovkou. Ne, nejsme lenoši, ale když to jde....
Pánové byli ochotní. Aby ne, když lanovka stála dvakrát víc než jízda vlakem přes půl Bulharska.
A dál už jen mimo civilizaci do ledu a sněhu.
Bylo teplo, sníh tál a bořil se sněžnice nesněžnice.
První výhledy.
Travers nebyl zcela ideální způsob cesty. Párkrát se každý kousek projel, ale zvládli jsme to.
Ke konci dne jsme byli už zcela vyčerpaní, to jsme ale netušili, že...
...cesta vede přes tento vrcholek.
Unavení, ale spokojení, že chata je už nadohled.
Chata byla prostorná volně přístupná, se spoustou dřeva na topení. Co víc si přát.
Fotografové.
Alan.
A ze sedýlka dolů.
Severní strana byla vždy lepší, byl zde zmrzlý sníh, který se nebořil
Asi geneticky modifikovaný motýl, odolný mrazu.
Vrchol dobytý druhého dne.
měsíční krajina na Pirinu
Cesta zpět k chatě byla rychlá, tak jsme čas využili tím,...
že jsme se prokopali skrz návěj.
Byla to dřina, tak byl otvor malý...
Tak akorát pro sysla.
A je venku!
Najdete chatu?
A tady?
Po náročném dni dobrá večeře.
A třetí den zase dál.
Ne, Bidlík není na záchodě, jen fotí.
Když se zatáhlo, tak není kam se hnát.
Díky mrakům zvítězila varianta jít dál dolinou.
Mraky však klesli a tak jsme šli po stopě skůtru a co jsme nenašli. Nemá moc přívětivý výraz, že!
Čtvrtý den bylo krásně.
Večer jsme v mlze došli jinam než jsme zamýšleli, tak nás čekal další dlouhý traverz směrem k Vichrenu.
V pozadí Vichren 2900 a kousek m. n. m.
Játy.
Pirin.
Vzadu pod tím kopcem je chata, kde jsme spali.
Kamzíci se zimy ani kopců nebojí.
Na Vichren se jde po "černé sjezdovce" asi 400 m převýšení.
Na vrcholu panovalo počasí, které zde vzhledem ke jménu hory jen tak nikdo nezažije. Úplné bezvětří a jasno.
A zase Pirin.
Tak tady jsme všichni: zleva Alan, Hanka, Bidlík, Franta, Bára, Hejkal, Kozobák a Sysel
Za údolím, kde už panuje jaro, je Rila.
Hřebínek Konšeto byl naprosto úžasný.
Nebýt feratů, asi bychom museli dolů.
Co dodat...
To už se blížíme k další chatě. a už začalo pěkně zčerstva foukat.
Konšeto ve večerních mracích.
Chata byla řádně přikurtovaná a velikosti krychle o straně něco přes dva metry. Ale vešli jsme se tam i s dalšíma dvěma Bulharama (jediní lidé, které jsme na hřebeni potkali).
Rila
Pátý den nebylo kvůli větru dobré chodit po hřebeni.
Oblá hora třetí odzadu měla být naším cílem, a pak dolů.
Poslední ostrý úsek jsme raději obešli spodem. na fotografii jsou čtyři lidé.
A to už zase byla mlha a vichr, což způsobilo, že jsme sešli z hřebene. a při slézání sněžným žlabem....
se Bidlík zkutálel. Zlomená ruka, naražená noha, prokouslý ret je bilance té legrace.
Zraněnému Bidlíkovi bylo třeba vzít batoh.
Večer, aby toho nebylo dost začalo pršet, tak jsme spali hned vedle silnice. V noci pak přišla ještě vichřice.
Ale ráno už bylo zase lépe.
Pod Pirinem staví Bulhaři obrovské centrum hotelů, golfových hřišť a apartmánů. Bohu dík, že se to nahoru zatím nedostalo.
Hlídači.
V sedle Predel. Kam jsme měli dojít. a my s Kozim nakonec došli, protože nás nikdo na stopu nevzal.
Marně, ale ne. Asi 10 vteřin po této fotce nám zastavil autobus.
čekání na marody, kteří jeli hned prvním stopem rovnou do nemocnice.
Kontrast doby v Blagoevgradu.
Odborný řez v koruně stromu na nádraží.
Cestou k místu spaní.
Jdeme z pastvy.
Blagoevgrad, v pozadí Rila a Pirin.
Večer.
Ráno nebyla síla jít se podívat na oslavy které probíhaly ve městě.
Vlaky jsou v Bulharsku velmi levné, obzvláště ty osobní. A hodně si je za ty peníze užijete.
Rómské předměstí stojí na odpadcích.
A už letíme domů, tedy do Vídně.